Nejčastější chyby Čechů v angličtině

„Bydlím tu od roku 2015“ – v češtině stačí přítomný čas. Angličtina ale stav, který začal v minulosti a trvá dodnes, vyjadřuje časem present perfect.

„Jak dlouho se učíte anglicky?“ – česky se ptáme v přítomném čase. Na činnost, která trvá od určité doby až do teď, se anglicky ptáte v present perfect continuous.

Čeština má jediný minulý čas, proto se past simple a present perfect snadno pletou. Když uvádíte ukončený okamžik v minulosti (yesterday, last week, in 2019), použijte past simple.

„Byli jste někdy v Londýně?“ – česky minulý čas. Na životní zkušenost bez určení doby se anglicky ptáte v present perfect a se spojením „been to“.

„Ještě jsem to nedokončil(a)“ – české „ještě“ v záporné větě odpovídá anglickému „not … yet“, ne „still“. A protože jde o výsledek, který platí teď, patří sem present perfect.

České „prší“ znamená „prší právě teď“ i „často prší“. Co se děje v tuto chvíli, vyjadřuje angličtina časem present continuous.

„Zítra jdu k zubaři“ – česky o domluvených plánech mluvíme v přítomném čase. Angličtina pro pevně domluvené plány používá present continuous.

„Počkejte, pomůžu vám“ – české dokonavé sloveso v přítomném tvaru vyjadřuje budoucnost. Spontánní nabídku nebo rozhodnutí v okamžiku mluvení vyjadřuje angličtina pomocí „will“.

„Zavolám vám, až přijedu“ – česky jsou obě části v budoucnosti. Po „when“, „as soon as“, „until“ a „before“ ale angličtina používá přítomný čas, i když jde o budoucnost.

„Jako dítě jsem hrával fotbal každý den“ – nedokonavý vid a tvar „hrával“ svádějí k past continuous. Opakované minulé činnosti a zvyky ale vyjadřuje „used to“ nebo past simple.

„Jestli bude pršet, zůstaneme doma“ – česky je budoucí čas v obou částech. V first conditional však po „if“ stojí present simple a „will“ patří jen do hlavní věty.

„Kdybych měl(a) čas, přišel (přišla) bych“ – česky je „bych“ v obou částech věty. V second conditional po „if“ nestojí „would“, ale minulý tvar (had, knew, were).

Čeština pro neskutečnou minulost obvykle používá stejný tvar „kdybych věděl(a)“. Angličtina má third conditional: po „if“ stojí past perfect, „would have“ jen v hlavní větě.

„Kéž bych měl(a) víc času“ – české „bych“ svádí k „would“. Po „I wish“ se pro přítomnost používá minulý tvar slovesa, podobně jako v second conditional.

„Kde bydlíte?“ – česká otázka nepotřebuje žádné pomocné sloveso. V angličtině musí v otázce v present simple stát „do“ nebo „does“.

Česky stačí změnit intonaci: „Jste připravení?“ Anglická otázka potřebuje obrácený slovosled – sloveso nebo pomocné sloveso jde před podmět.

„Co znamená toto slovo?“ – v češtině je slovosled volný. Když se ptáte na předmět (ne na podmět), angličtina vyžaduje pomocné sloveso: „What does … mean?“

„Jak se to jmenuje anglicky?“ – české „jak“ tu odpovídá anglickému „what“. Stejně tak „What do you call it?“, ne „How do you call it?“.

„Nevíte, kde je nádraží?“ – česky se slovosled v nepřímé otázce nemění. V anglické vložené otázce je slovosled jako v oznamovací větě: podmět, potom sloveso.

„Nikdo nic neřekl“ – čeština hromadí zápory. Angličtina má ve větě zpravidla jen jeden zápor, ostatní záporná slova se mění na any-: anything, anybody, anywhere.

„Nemám žádné peníze“ – v češtině je zápor u slovesa i u „žádné“. Anglicky řekněte buď „I don't have any money“, nebo „I have no money“ – nikdy obojí najednou.

„Nikdy jsem to neviděl(a)“ – česky má zápor „nikdy“ i sloveso. „Never“ už samo je zápor, sloveso proto zůstává kladné.

Česky odpovídáme opakováním slovesa: „Líbí se vám to? – Líbí.“ V anglické krátké odpovědi se opakuje pomocné sloveso: „Yes, I do.“, „No, I don't.“

České „…, ne?“ nebo „…, že?“ se do angličtiny nepřekládá jako „no“. Angličtina používá dovětek s pomocným slovesem: „aren't you?“, „don't you?“, „isn't it?“

Čeština členy nemá, proto se snadno vynechávají. Když říkáte, čím někdo je (povolání, role), potřebuje počitatelné podstatné jméno v jednotném čísle neurčitý člen a/an.

„Svítí slunce“ – česky bez členu. Věci, které jsou jedinečné nebo z kontextu jasné (the sun, the moon, the sky), mají v angličtině určitý člen the.

„Můžete otevřít okno?“ – oba víme, o které okno jde, ale čeština to nijak nevyjadřuje. V angličtině konkrétní, známou věc označuje určitý člen the.

„Včera jsme šli do kina“ – česky bez členu. Ustálená spojení jako „go to the cinema“, „go to the theatre“ nebo „play the guitar“ mají v angličtině určitý člen.

Opačná chyba: kdo si zvykne na členy, dává je všude. Když mluvíte o něčem obecně (hudba jako taková, život, láska), angličtina člen nepoužívá.

Názvy států s obecným slovem jako republic, kingdom nebo states mají určitý člen: the Czech Republic, the United Kingdom, the USA. Krátký název Czechia je bez členu.

O volbě mezi a a an nerozhoduje písmeno, ale výslovnost. „University“ začíná hláskou [j], proto „a university“, „a European city“; naopak „an hour“.

„To je ale hezké počasí!“ – „weather“ je v angličtině nepočitatelné, proto po „what“ nestojí neurčitý člen. Podobně „What good news!“ nebo „What terrible traffic!“

České „informace“ může mít množné číslo. Anglické „information“ je nepočitatelné – nemá tvar s -s ani neurčitý člen. Jednu informaci vyjádříte jako „a piece of information“.

„Dejte mi pár rad“ – česky jsou rady počitatelné. Anglické „advice“ je nepočitatelné, jednu radu vyjádříte jako „a piece of advice“.

„Máme dnes hodně úkolů“ – česky úkoly počítáme. Anglické „homework“ je nepočitatelné, stejně jako „housework“ nebo „research“.

České „zprávy“ jsou v množném čísle, ale anglické „news“ je i přes koncovku -s nepočitatelné a pojí se se slovesem v jednotném čísle.

České „peníze“ existují jen v množném čísle („peníze jsou“). Anglické „money“ je nepočitatelné a má sloveso v jednotném čísle.

České „policie“ je v jednotném čísle („policie přijela“). Anglické „police“ se ale vždy pojí se slovesem v množném čísle, stejně jako „people“.

V češtině mají i věci rod („ten stůl – on“, „ta lampa – ona“). V angličtině se o věcech a zpravidla i o zvířatech mluví zájmenem „it“.

„Jana přišla se svým manželem“ – české „svůj“ nevyjadřuje rod vlastníka. Anglicky musíte vybrat podle vlastníka: „her“ pro ženu, „his“ pro muže.

České „můj“ funguje před podstatným jménem i samostatně („to je moje kniha“ i „ta kniha je moje“). Angličtina rozlišuje: „my book“, ale „the book is mine“.

„Cítím se dobře“ – české zvratné „se“ se do angličtiny většinou nepřekládá. Podobně „relax“, „concentrate“ nebo „worry“ zvratné zájmeno nepotřebují.

„Potkali jsme se včera ve městě“ – české „se“ tu vyjadřuje vzájemnost. Anglické „meet“ žádné zájmeno nepotřebuje; „us“ ani „ourselves“ sem nepatří.

„Milují se“ – české „se“ může znamenat „sebe“ i „navzájem“. Angličtina to rozlišuje: „themselves“ = každý sám sebe, „each other“ = jeden druhého.

„Pracuji tu už deset let“ – české „už“ a „od“ svádějí k „since“. „Since“ ale stojí jen před okamžikem (since 2015, since Monday); s délkou trvání se používá „for“.

„Před dvěma lety“ se anglicky neřekne „before two years“. Používá se „ago“, které stojí za údajem o čase: „two years ago“, „a week ago“.

„V pondělí“ – české „v“ svádí k „in“. Se dny v týdnu a s daty se v angličtině používá „on“: on Monday, on 5 May, on my birthday.

„Kdo je to na obrázku / na fotce?“ – anglicky je člověk nebo věc na obrázku „in the picture“, „in the photo“.

„Studuje na univerzitě“ – české „na“ tu neodpovídá „on“. Anglicky se studuje „at university“ (AmE „in college“), pracuje se „at the post office“, „at the station“.

„Přijeli jsme do Prahy“ – české „do“ svádí k „to“. Po „arrive“ se ale používá „in“ u měst a zemí a „at“ u budov a míst (at the airport, at the hotel).

„Jdu domů“ – po slovesech pohybu se před „home“ předložka „to“ nepíše: „go home“, „come home“, „get home“.

„Často na vás myslím“ – české „myslet na“ se anglicky neřekne „think on“. Správně je „think about“ nebo „think of“.

„Počkejte na mě“ – po „wait“ se používá „for“. Spojení „wait on someone“ znamená spíše „obsluhovat někoho“ (třeba v restauraci).

„Je vdaná za Angličana“, „oženil se s…“ – angličtina má jedinou vazbu: „be married to someone“, „get married to someone“.

„Je dobrá v matematice“ – české „v“ svádí k „in“. Po „good“, „bad“ a „brilliant“ se ale používá „at“: good at maths, bad at sport.

„Diskutovat o problému“ – české „o“ svádí k „about“. Anglické „discuss“ je přechodné sloveso a předmět má hned za sebou, bez předložky. „Talk about“ však předložku má.

„Můžete mi vysvětlit…?“ – české „mi“ se nedá přímo přenést za „explain“. Osoba se připojuje předložkou „to“: „explain something to someone“.

„Je mi 25 let“, hovorově „mám 25 let“ – anglicky se věk vyjadřuje slovesem „be“: „I'm 25“, „How old are you?“

„Je mi zima“ – česká neosobní vazba s „mi“. Anglicky je podmětem člověk: „I'm cold“, „I'm hot“, „Are you warm enough?“

„Souhlasím“ – anglické „agree“ je samostatné sloveso, ne přídavné jméno, a s „be“ se nepojí. Zápor zní „I don't agree“.

„Zase prší“, „Je možné, že…“ – česká věta podmět nepotřebuje. Anglická věta ho musí mít vždy, proto u počasí, času a hodnocení stojí formální „it“.

„Chci, abyste šli se mnou“ – česká vedlejší věta s „aby“ se do angličtiny nepřekládá. Po „want“ následuje vazba osoba + to + infinitiv.

„Těším se, až vás uvidím“ – „to“ ve spojení „look forward to“ je předložka, ne součást infinitivu. Po předložce stojí gerundium: „to seeing“, „to hearing“.

„Baví mě plavat“ – česky následuje infinitiv. Po „enjoy“, „finish“, „mind“ nebo „avoid“ ale angličtina vyžaduje gerundium.

„Nemusíte přijít“ znamená „není to nutné“. Anglické „mustn't“ ale znamená zákaz („nesmíte“). Pro „nemusíte“ použijte „don't have to“ nebo „needn't“.

„Narodil(a) jsem se v Brně“ – česky jde o zvratné sloveso v činném rodě. Anglicky jde o trpný rod: „I was born“, „Where were you born?“

„Jsem zvyklý (zvyklá) vstávat brzy“ – česky následuje infinitiv. Ve vazbě „be used to“ je „to“ předložka, a proto po ní stojí gerundium.

„Udělat fotku“ – české „udělat“ svádí k „make“. U fotografií se v angličtině používá „take“: take a photo, take a picture.

Čeština má pro obojí „udělat“. Angličtina rozlišuje ustálená spojení: „make a mistake“, „make a decision“, ale „do homework“, „do the shopping“.

České „půjčit“ znamená „dát někomu“ i „vzít si od někoho“. Angličtina rozlišuje: „lend“ = půjčit někomu, „borrow“ = půjčit si od někoho.

České „říct“ má dva anglické protějšky. „Tell“ má za sebou osobu (tell me), „say“ ne (say something, say to me).

Čeština rozlišuje jen zvratným „se“: „učit někoho“ a „učit se“. Angličtina má dvě různá slovesa: „teach“ = učit někoho, „learn“ = učit se.

„Dívali jsme se na film“ – české „dívat se na“ svádí k „look at“. U filmu, televize nebo zápasu se používá „watch“; „look at“ se používá u statického pohledu (look at the photo).

„Tuhle knihu mi dala maminka“ – v češtině určují podmět koncovky, takže slovosled je volný. V angličtině určuje podmět pozice: podmět – sloveso – předmět.

„V pokoji jsou tři židle“ – česky začínáme místem. Anglicky se existence vyjadřuje vazbou „there is / there are“ a místo stojí na konci.

„Mám moc rád (ráda) fotbal“ – v angličtině nesmí nic stát mezi slovesem a předmětem. „Very much“ patří až za předmět.

„Jezdím do práce vždycky autobusem“ – česky může příslovce stát kdekoli. Příslovce četnosti (always, often, never) stojí v angličtině před významovým slovesem, ale za „be“.

„Zeptala se mě, kde bydlím“ – česky se v nepřímé otázce slovosled ani čas nemění. V anglické nepřímé otázce je slovosled oznamovací a obvykle se posouvá čas.

„Není dost starý“ – česky stojí „dost“ před přídavným jménem. Anglické „enough“ stojí za přídavným jménem a příslovcem (old enough), ale před podstatným jménem (enough time).

„Lepší“ už je samo 2. stupeň. Krátká přídavná jména se stupňují příponou -er nebo nepravidelně (good – better), „more“ se k nim nepřidává.

Hovorové české „vyšší jak já“ svádí k „like“ nebo „as“. Po 2. stupni stojí v angličtině vždy „than“.

„Stejný jako“ – české „jako“ se tu nepřekládá „like“. Správná vazba je „the same as“, podobně „as big as“ (stejně velký jako).

Česky rozlišujeme „dobrý“ a „dobře“ – a stejně tak angličtina: „good“ je přídavné jméno, „well“ příslovce. Popisujete-li, jak někdo něco dělá, použijte „well“.

„Nudím se“ – „bored“ popisuje, jak se cítíte, „boring“ popisuje to, co nudu způsobuje. „I'm boring“ znamená „jsem nudný (nudná)“.

„Zajímám se o historii“ – zájem vyjadřuje tvar na -ed: „interested in“. „Interesting“ znamená „zajímavý“.

V češtině je čárka před „že“ povinná. Anglické „that“ uvozující vedlejší větu se čárkou neodděluje – a často se dokonce vynechává.

Česky dáváme čárku před „který“ vždy. V angličtině se vztažná věta, která určuje, o kom je řeč (defining relative clause), čárkami neodděluje.

Česky píšeme dny a měsíce s malým písmenem. V angličtině se dny v týdnu a měsíce píší vždy s velkým písmenem: Monday, January.

Česky se názvy jazyků a přídavná jména od národností píší s malým písmenem (čeština, anglický, český). Anglicky vždy s velkým: English, Czech, a Czech town.

České uvozovky „…“ se v angličtině nepoužívají. Anglicky se píší horní uvozovky "…" nebo '…', před přímou řečí obvykle čárka a interpunkce uvnitř uvozovek.

České „aktuálně“ znamená „v současnosti“, kdežto anglické „actually“ znamená „ve skutečnosti, vlastně“. Pro současnost použijte „currently“ nebo „at the moment“.

České „eventuálně“ znamená „případně, popřípadě“. Anglické „eventually“ znamená „nakonec, časem“. Místo něj použijte „possibly“ nebo „alternatively“.

České „sympatický“ znamená „příjemný, milý“. Anglické „sympathetic“ znamená „soucitný, chápavý“. Pro člověka, který působí příjemně, se hodí „nice“ nebo „likeable“.